Je to úžasný pocit, dokázaly jsme to. Po vyhrané Tiomile v roce 2005, jsme za Domnarvet vyhrály i Jukolu.

Do Finska přilétám v pátek a hned se jdu rozběhat na mapový trénink. Mapa není úplně nejlepší a dělám chyby, no zítra při závodě bude mapa určitě dobrá. V sobotu, před startem štafet si procházím centrum závodu a koukám, kde jsou sběrky a kudy a jak se dělí doběh, kdyby se umístění rozhodovalo až v závěru závodu. Letos běží s trac tracem všechny úseky, a tak se mezi rozklusáváním a tejpováním snažím zahlédnout na obrazovce co nejvíc z mapy, kterou občas promítají s trac tracem a ukazují, kudy závodnice běží. Ani nevidím kolikátá nám Ema z prvního úseku přibíha, trochu víc sleduju až Karo na druhém. A ta běží výborně a stahuje. Před koncem trati už je na 2. místě. Ajajaj.....začínám být nervózní. No ještě je tam Eva na 3. úseku a stát se může cokoliv. Jenže Eva běží taky dost dobře a propracovává se do vedení, Karo mi dává poslední instrukce. A Eva razí sběrku, než mi předá mapu, tak vím, že mám aspoň 1 minutu náskok před 2. štafetou a další asi 4 minuty před ostatními. Hlavně v klidu, na jistotu, náskok je slušný a byla by škoda to někde zazdít. Začátek je v pohodě, předbíhám jiné úseky, ale stejně když za sebou slyším někoho rychle běžet, nutí mě to se ohlížet, jestli mě už náhodou nedobíhají. Trať se začíná otáčet, ještě dlouhý postup na 19., tam si dávám velký pozor, běžím vpravo od postupu a za ohybem cesty stáčím postup k údolíčku. U 21. slyším komentátora, ale nerozumím co říka, už se vidím v cíli, ale zakazuju si na to myslet.....pořád ještě jsou přede mnou 3 kontroly. Vybíhám od sběrky a na doběhu čekají holky....jsme první s náskokem 5 minut, tak máme dost času vychutnat si doběh. Jen doufám, že mám správně ražení. V cíli se na nás vrhají fotografové a novináři. Konečně mám pocit, že zase závodím pro radost 

mapa s postupy