Klasika finále- ve čtvrtek po middlu byla na pořadu klasika. Starou mapu prostoru jsme měli, proto nás nezaskočily na východě hluboké rýhy, sever s táhlými údolími a střední rovinatá pasáž.

Co mě zaskočilo byly střevní problémy a vedro, které při závodě bylo. Na vedro se v tréninku dá připravit, ale na průjem ne.

I když jsme se snažili riziko střevních problémů snížit na minimum (kupovaná balená voda, opatrný výběr jídla), části našeho týmu se nevyhnuly. Ale nebyli jsme jediní, obdobné problémy měla polovina závodníků.

Já jsem svůj závod chtěla začít na jistotu, proto jsem na jedničku obíhala po cestě. Jenže ve dvoumetrových nízkých listnáčích jsem ji neviděla a nedařilo se mi odrazit ani od konce cesty na kopci. Byla schovaná za vývratem. Ale při klasice je důležité se nevzdávat a bojovat dál, protože nikdo nejde bez chyby. Dlouhý postup na 4. kontrolu měl dvě varianty, já jsem tu zprava přes město zavrhla hned na začátku, a to hlavně kvůli vyšší pravděpodobnosti potkat psy. Na kontrole jsem byla ráda za občerstvovačku, celkem jich na trati bylo pět. To už jsem cítila, že nemůžu jít tak rychle jak bych chtěla. Na 8. kontrole jsem doběhla Španělku a nemohla jí utéct, to už jsem cítila, že je něco špatně. A když jsem ještě musela zastavovat na záchod (při závodě poprvé v životě), už jsem vůbec neměla pocit, že běžím na MS.

Výsledek v cíli pro mě byl velkým zklamáním. Tenhle závod měl být vrcholem celé sezóny, na něj trénuji celý rok a podřizuji tomu skoro vše. Mrzelo mě to hodně a ani ostatní, kteří kolem mě chodili jako kdyby mi někdo umřel, mě z toho stavu nedostali. Ještě že lidi, kteří mě mají rádi a na kterých mi záleží, mi napsali i po nevydařeném výkonu.
Nakonec je to jen sport a občasná zklamání k tomu patří. Klasika na MS nevyšla, ale i tak mám letos za sebou spoustu dobrých výsledků.

Začala jsem bojovat se zažíváním a zvažovat, jestli vůbec budu mít sílu a budu schopná uběhnout štafety a sprint. Po dni volna se zdálo, že se stav zlepšuje, proto jsme v sestavě na štafety nic neměnili.

Mapa s postupy